100 Filozofů – 016 – Konfucius

Filozof šestnáctý:
Konfucius, 551-479 př. n. l.
Portrét Konfucia, dynastie Ming (1368-1644), muzeum v provincii Šandong, Čína

Mezi čtenáři ze Západu je Konfucius všeobecně známý jako učený člověk, který se vyjadřoval v aforismech nebo moralistických výrocích, což stěží stačí k tomu, aby byl vysvětlen hluboký vliv konfucianismu. Bez hlubší jednoty učení nebo myšlenkového systému by soubor aforismů nemohl ovládat dějiny jednoho národa, jako je ovládal konfucianismus v Číně během přibližně dvou tisíc pěti set let. Je to důvod k hledání prestiže konfucianismu někde jinde, tedy v systému konfuciánských idejí, které zapadají do svého historického kontextu, a především těch idejí, které se vymykají časovému omezení a dodnes přetrvávají pro své nadčasové hodnoty.

Konfucianismus chce dosáhnout racionálního sociálního řádu prostřednictvím etiky a na základě vzdělání jednotlivce. Hledá politickou harmonii, pokoušeje se zdokonalit morální harmonii v samotném člověku. Jeho nejvýznamnější charakteristikou je tedy odstranění rozdílu mezi Politikou a Etikou. Jeho doktrína v podstatě obsahuje humanistické jednání, zbavené jakéhokoliv zbytečného mysticismu, a zajímá se o podstatné vztahy mezi lidmi a obnovení řádu v životě, eticko-politického řádu směřujícího k dosažení bratrství, svornosti a harmonie.

Tento postoj dal podnět některým historikům a komentátorům k tomu, aby považovali Konfucia za ateistického filosofa. Není však možné zahrnovat ateismus do doktríny, která se zakládá na té nejpevnější ze ctností, Spravedlnosti, a na vlastním vnitřním povznášení se k vyšším stavům vědomí. Z tohoto aspektu se nám Konfucius jeví velice podobný stoikům, filosofům řecko-římského původu, kteří kázali o pevné morálce a pevné vnitřní mravnosti, pokud chceme být přinejmenším hodni toho, abychom mohli mluvit o Bozích nebo o Bohu. „Prožívat a chápat Boha je možné duší, která se rozvinula a posílila prostřednictvím Ctnosti,“ říkali stoikové. A při jedné příležitosti, když se žák zeptal Konfucia: „Učiteli, který je nejvhodnější způsob služby Bohům?“, mu učitel odpověděl: „Dříve než budeš sloužit Bohům, dbej na to, abys sloužil lidem, kteří tě obklopují, abys je zušlechtil, učinil je pevnými, čestnými, spravedlivými a ctnostnými. A když toto uskutečníš, věnuj se Bohům.“

Konfucianismus usiloval o obnovení politického pyramidálního řádu v období (5. a 6. st. př. n. l.), v němž se hroutí feudální systém, který do té doby v Číně vládl.

„Mám stejné povinnosti ke všem lidem, neboť považuji všechny, kteří obývají Zeměkouli, za členy jedné a téže Rodiny, v níž mám toto svaté poslání Vychovatele.“
„Politický řád je plodem řádu etického.“
„Pokud vedeš národ vládními prostředky a pokud jej spravuješ hrozbou trestu, tento národ se bude snažit vyhnout se vězení, ale bude postrádat smysl pro čest. Veď národ Ctností a spravuj ho podle Li a národ bude mít respekt a smysl pro čest.“
„Vznešený člověk miluje svého Ducha, malý člověk miluje svůj majetek. Vznešený si pamatuje tresty utrpěné za své chyby, malý pak odměny a dary, které dostal.“
„Vědět to, co ví, a to, co neví, je charakteristikou toho, kdo ví.“
„Člověk, který se dopustí omylu a nenapraví ho, dopustí se i druhého omylu.“
„Pánbíčkáři jsou zloději ctnosti.“
„Člověk, který vlastní krásnou duši, musí také krásně mluvit. Ale člověk, který krásně mluví, nemusí mít vždy krásnou duši.“
„Člověk, jenž miluje Pravdu, je lepší než člověk, jenž ji zná, a člověk, jenž v ní nachází uspokojení, je lepší než člověk, jenž ji miluje.“
„Dávám přednost prostému před ješitným.“
„Pokud je člověk přísný k sobě a velkomyslný k ostatním, nikdy nevzbuzuje zášť.“
„Nekritizuj nedostatky ostatních, kritizuj své vlastní.“
„Vznešený člověk je tolerantní ke všem a není sektářský. Malý člověk je sektářský a není tolerantní.“
„Učitel je ten, jenž usiluje o přinášení dobra a o to, aby zabránil slabošství svých učedníků.“
„Lidé vědí, že pokud chtějí, aby strom žil a rostl, musí o něho správně pečovat. Ale o své vlastní Já správně pečovat neumí. Milují snad své Já méně než strom?“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 015 – Demokritos

Filozof patnáctý:
Demokritos, cca 460-370 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Abdérách podle různých verzí v roce 460 nebo 456 př. n. l. a pravděpodobně žil do roku 370 př. n. l. Pocházel z velmi bohaté a mocné rodiny, a když zemřel jeho otec, zdědil obrovský majetek. Některé knihy se zmiňují o částce 100 talentů, což jsou peníze, které utratil na cestách po Egyptě, Indii a současné Etiopii, Persii atd.

Ví se, že navštěvoval Leukippovy přednášky a zcela přejal jeho doktrínu. Pravděpodobně díky tomu, že většinu svého života strávil cestováním a učením, nakonec řekl, že vlastí člověka, pokud je to člověk racionální, pokud je to člověk filosofický, je Svět; a že on za mnohem důležitější považuje dobytí Pravdy než nějaké země.

Zdá se, že jej tolik cest úplně vyčerpalo, a proto se uchýlil do Athén, aby zde skromně žil. V této době mnoho psal. Když už byl starý, vrátil se do Abdér a říká se, že při jedné příležitosti svým spoluobčanům veřejně předčítal ze svého díla nazvaného Velký Svět, což mělo tak velký vliv, že městská vláda považovala za vhodné vrátit mu 100 talentů, které utratil, s prohlášením, že má velkou cenu navrátit jmění člověku, který ho použil, aby shromáždil takové vědomosti.

Démokritos je obvykle zařazován mezi atomistické a mechanistické filosofy, neboť celou Přírodu pojímá mechanistickým způsobem. Tzn. že atomy se neodvolatelným a mechanickým způsobem neustále slučují a rozdělují. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že termíny „mechanistický“ a „atomista“, tak jak je chápeme dnes, se nepoužívaly. Když se dnes mluví o něčem mechanickém, míní se tím něco hmotného a bez inteligentního projevu, tzn. stroj. Přesto když řecký filosof, a zvláště předsókratovec, mluvil o mechanice Přírody, mínil tím Zákon Přírody. Onen Zákon, který se projevuje dokonalým mechanismem, jenž se nikdy nezastavuje a nemá poruchy.

Uznáme-li Démokrita jako atomistu, je třeba vědět, že jeho atom nepopírá Ens, nýbrž je poslední hmotnou částicí, kterou jsme schopni vnímat u tohoto Ens, které je Vším a Absolutem. Říká, že se atomy pohybují vířivě a splétají se do různých forem vytvářejíce předměty, že atomy jsou krystalizací Ens, což není materialistické učení, nýbrž opět se jedná o duch a jeho krystalizaci ve hmotě. Smysly vnímají sekundární kvality a slouží nám pouze k vytváření názorů. Atomy se pohybují na základě vlastních charakteristik, protože hledají konečnou rovnováhu. Dobro a zlo nelze hledat vně, nýbrž že se kořen obojího nachází uvnitř jednotlivce. Abychom pochopili tato pojetí, která se projevují ve Svět, je třeba je začít chápat uvnitř sebe sama.

„V Mudrcovi se musí nacházet neochvějnost, klid, ovládání sebe sama.“
 „Největší potěšení spočívá v rozjímání o kráse.“
 „Celá země může být obydlím pro moudrého člověka, neboť celý svět je vlastí ušlechtilé duše.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 014 – Parmenides

Filozof čtrnáctý:
Parmenides, cca 540/510-483/450 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

O jeho životě, jak je to běžné u všech předsókratovců, se neví nic. Žil na konci VI. a začátku V. st. př. n. l. Jsou u něj patrné vlivy Xenofana a Pythagory. Parmenides musel být velmi důležitý, když mu Platon věnoval jeden svůj dialog, a historikové zastávají názor, že je to snad ten nejlepší ze všech dialogů, nejhlubší a nejhůře vysvětlitelný. Aristotelés mu také věnoval velkou část svých studií.

Existuje jistá Parmenidova poéma, která se nazývá „O přírodě“, stejně jako u všech předsókratovců, přestože on pojednává o Esenci přírody. Je napsána v hexametrech a uchovaly se z ní celkem důležité úryvky, což nám umožňuje rozdělit ji do tří částí: Úvod; První část, která se jmenuje „Cesta pravdy“; a Druhá část, která nese název „Cesta mínění“. To vše silně ovlivnilo Platona, neboť u něj vidíme, že terminologie „pravdy“ a „mínění“ je základem.

O přírodě. Začíná úvodem, v němž mluví o Pravdě. Parmenides jede na voze taženém okřídlenými koňmi, které vedou dcery Slunce, jež opustily příbytek noci a sňaly si z tváře závoje (tmu). Přijíždí na rozcestí (Y), kde se cesta noci a dne rozdělují a jejich brány hlídá Spravedlnost Trestající, která je na žádost dcer Slunce otevírá, aby kočár mohl projet. Bohyně, která střeží Pravdu, vítá básníka, bere jej za pravou ruku a promlouvá k němu.

Vyjmenovává tři cesty: první, cestu Pravdy (aletheia), že Bytí existuje a není možné, aby neexistovalo; druhou, cestu omylu, že Bytí neexistuje a je nezbytné, aby neexistovalo; a třetí, cestu mínění (doxa), že Bytí existuje a zároveň neexistuje. Ta poslední se zdá nejcharakterističtější svým „realismem“.
Bytí je věčné, nepomíjivé, nehybné, trvalé, nedělitelné, kompaktní, homogenní, plné, konečné, ohraničené, sférické. Bytí je koule, plná, kompaktní, stejná a homogenní, jež je v nitru svázána pouty nutnosti.
Je nezbytná Cesta Pravdy (aletheia). K této pravdě lze dospět nevědomě a lze ji rozeznat i bez poznání protikladu omylu. Prostřednictvím mínění se můžeme nacházet v omylu a zároveň věřit, že jsme v pravdě. Proto neexistuje rozpoznání. Nelze hledat nesmrtelnost v míněních, neboť se vztahují ke smrtelným věcem a také umírají.

„Pohyb je jako hra světla a tmy. Když mluvíme o vzniku, tento vznik je pouze vznikem zdánlivým, neboť věci, které vznikají, už existují.“ Parmenides vnímá pohyb jako hru světla a tmy: když se věci nacházejí ve tmě, říkáme, že „neexistují“, neboť je nevidíme. Když říkáme, že věci „existují“, je to proto, že existuje světlo a my je vidíme.

EPISTEMOLOGIE (Teorie poznání)
Zpracování tohoto tématu je rozděleno do tří fází:
1) Opomíjí veškeré jednotlivé modality mnoha jsoucen, která lze vnímat smysly, a zaměřuje se pouze na vlastnosti Bytí (abstrakce).
2) Opomíjí smysly a uchyluje se ke své Inteligenci (subjektivismus).
3) Svému abstraktnímu pojetí Bytí přisuzuje vlastní existenci a skutečnost, ideálně ho promítá do svého okolí a ztotožňuje ho se skutečným světem (Idealismus).

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 013 – Thales

Filozof třináctý:
Thales, cca 624-546 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

V případě této osobnosti, s celou její filosofií a naukou, se ptáme: kdo vzdělával Thaleta? Protože tento směr myšlení musel odněkud převzít. Je to naprostá záhada. Neví se o tom nic, vůbec nic. V některých knihách existují jisté zmínky, podle nichž Thaletovi rodiče patřili k rodu „Thélidů“, který se po generace věnoval kněžství. Ví se, že žil nebo se o něm zmiňovali v poslední třetině 7. století do poloviny 6. stol. př. n. l. Říká se, že měl snad fénický původ, a neví se tedy ani to, zda byl rozeným Míléťanem či ne.

Dle Aristotela považoval Thales za začátek všech věcí Vodu. Jedná se o Vodu alchymistickou, a nikoli to, čemu my říkáme voda, co proudí jako řeka, teče z kohoutku nebo padá, když prší. Pro Thaleta je to Voda jako zárodek vlhkosti. Je to vlhkost, jež prostupuje všechny věci v našem světě. Jedna z myšlenek, kterou Thales podporoval, je ta, že naše planeta se z velké části skládá z vody, a dokonce že voda ve svých různých podobách slouží jako podpora kontinentů nebo zemské kůry, na níž jsme se usadili.

Podle Thaleta je svět plný duchů, duší nebo démonů (pro Řeka nemělo slovo „démon“ špatný význam, jaký má v současnosti). Ve starodávných časech znamenalo daimón, duch, duše. Celá příroda je tedy plná duší.

Říká se, že podnikl cesty do Egypta, kde studoval geometrii. Změřil výšku pyramid pomocí jejich stínu a stoupání Nilu vysvětloval na základě vlivu protivětrů. Vynikl jako matematik a astronom, přestože jeho učitelé nejsou známi.

Předpověděl zatmění slunce, k němuž došlo při bitvě Médů a Lýdů (28. května 585 př. n. l.). Připisuje se mu objevení věty, která nese jeho jméno, a sestavení „parapegmatu“ (astronomického kalendáře s chronologickými předpověďmi pro námořníky). Studoval též Plejády a označil souhvězdí Malého vozu (Malé medvědice). Vynalezl metodu měření vzdáleností lodí na moři pomocí součtu podobných trojúhelníků.
Protože na základě pozorování hvězd předpověděl dobrou sklizeň oliv, pronajal si všechny lisovny v Mílétu, zbohatl, a takto ukázal, že „filosofie není neužitečná“.

Připisuje se mu výrok: „Poznej sebe sama.“

Jeho jméno je na prvním místě seznamu sedmi mudrců. Jeho krajané mu věnovali pomník s větou, již pronesl, když umíral: „Velebím Tě, ó Die, neboť jsi mne přiblížil k sobě. Jelikož jsem zestárl, nemohl jsem vidět hvězdy ze Země.“

Pro Thaleta je Bůh Myslí universa, a to je Voda. Můžeme předpokládat, že Bůh, Mysl a Voda, jelikož jsou JEDNO, představují po sobě následující stavy manifestace, jak se chápaly na Východě. Věty jako: „Mysl proudí velkou rychlostí všemi věcmi“ a „Bůh je to nejstarší, co existuje, neboť nebyl zplozen“, potvrzují jeho obdiv k řádu ve světě.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...